Borovice kleč (Pinus mugo) rostoucí v našem nejvyšším pohoří patří ke světovým unikátům. Jedná se zde – na česko-polském pomezí – o vůbec nejsevernější světové rozšíření tohoto druhu. Krkonoše, coby ostrůvek arkto-alpinské tundry ve střední Evropě, jsou domovem kosodřeviny nejméně po celý holocén (posledních 11 700 let), během něhož musely porosty opakovaně úspěšně čelit dramatickým změnám klimatických podmínek. Jak se jim podařilo vypořádat se s neméně dramatickými koncentracemi síry v atmosféře, odpověděl tým pod vedením profesora Vacka z Fakulty lesnické a dřevařské ČZU.
Již v roce 1981 byly založeny trvalé výzkumné plochy, na nichž jsou od té doby sledovány koncentrace síry v jehlicích, růstové charakteristiky, vitalita a reprodukční schopnosti. Tyto charakteristiky jsou následně dávány do souvislosti s vývojem klimatu, atmosférickými koncentracemi SO2 a s množstvím hmyzích defoliátorů. Sledované období navíc umožňuje kvalitativní srovnání tří dekád vyznačujících se postupným poklesem koncentrací síry v atmosféře.
Mezi nejzajímavější zjištění provedeného výzkumu lze jednoznačně zařadit skutečnost, že borovice kleč se na rozdíl od jiných krkonošských dřevin (např. buku lesního či smrku ztepilého) ukázala být velmi tolerantní vůči depozicím síry. Zvýšené koncentrace v 80. letech 20. století neměly průkazně negativní vliv na její růst. S určitou opatrností lze pouze konstatovat, že znečištění ovzduší v synergismu s drsným klimatem v průběhu imisní kalamity na studovaných plochách negativně ovlivnilo kvantitu a kvalitu plodivosti borovice kleče.
Zdálo by se tedy, že se tato zajímavá dřevina nemusí o svou budoucnost v Sudetech obávat, zvlášť když náš průmysl už zdaleka nechrlí tolik jedů jako v předlistopadové minulosti. Objevila se však nová hrozba v podobě stoupajících teplot. To umožňuje častější přemnožení hmyzích defoliátorů a současně potenciální zmenšení areálu v důsledku předpokládaného posunu horní hranice lesa. Další studium našeho nejmenšího i nejvyššího vegetačního stupně je proto i v následujících letech velice potřebné, a to zejména s ohledem na vliv borovice kleče na ostatní složky bioty, půdy a mimoprodukční funkce v arkto-alpinské tundře. Můžeme se tak těšit na příběh se zajímavou zápletkou.
prof. RNDr. Stanislav Vacek, DRSc.
Prof. RNDr. Stanislav Vacek, DrSc., (*1954) vystudoval geobotaniku na PřF UK. Následně byl více než čtvrtstoletí vědeckým pracovníkem VÚLHM výzkumné stanice v Opočně, aby se v roce 2005 vrátil na univerzitní půdu a o rok byl jmenován profesorem pěstování lesů na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU, kde působí dodnes.
Zpracoval: Jiří Lehejček