Představte si, že sedíte při pikniku za příjemného počasí na prostorné louce. Užíváte si krásný den. Když vtom se objeví hrozba. Dejme tomu lesní strašidlo. Kterým směrem byste utekli?
Na tuhle otázku se pokusil odpovědět tým vědců z Fakulty lesnické a dřevařské ČZU ve spolupráci s kolegy z Německa a USA. Výzkum však neprováděli na lidech, nýbrž na srnčí zvěři. Téma jejich studie souvisí s magnetorecepcí, respektive s orientací těla dle magnetického pole Země. Autoři se zaměřili na útěkové chování, jev zkoumaný v řadě zemí světa. Sledují se parametry jako vzdálenost, při které zvířata registrují nebezpečí, a vzdálenost, při níž se rozhodnou vzít nohy na ramena. Na tyto reakce má vliv mnoho faktorů od smyslových schopností přes podmínky prostředí po zkušenosti zvířete. Doposud však nebyl studován vliv magnetického pole.
Magnetické pole by podle předchozích studií mohlo být společným směrovým ukazatelem při synchronizaci pohybu skupiny a pomocníkem při vytváření mentální mapy. Zkuste si vybavit, jak držíte mapu, když se potřebujete zorientovat v krajině. V naprosté většině směřujete sever nahoru. (Pokud ovšem nejste expert jako já – mapu si srovnávám se směrem, kterým zrovna jdu.)
Hypotézou tohoto výzkumu bylo, že srnčí zvěř srovnává směr útěku se severojižní kompasovou osou. Sběr dat probíhal pomocí terénního pozorování ve třech lokalitách ČR. Do role lesního strašidla byli obsazeni zkušení biologové a myslivci. Při setkání se srnčí zvěří je zejména zajímalo, na jakou vzdálenost se museli přiblížit, aby si jich zvěř všimla, v jaké blízkosti už se rozhodla k útěku a jak daleko to měla k nejbližšímu úkrytu. Klíčové však byly údaje kompasových směrů k úkrytu, směrů útěku a postavení zvěře. Vystrašeno bylo celkem 188 jedinců (měřeni byli vždy jedinci vyskytující se samostatně nebo ti, kteří ve skupině reagovali jako první).
A jak nejblíže se pozorovatelé ke zvěři dostali? V průměru je zvěř zpozorovala ve vzdálenosti 146 m a prchnout se rozhodla při dosažení průměrné vzdálenosti 129 m. Pasoucí se zvěř byla nejčastěji srovnána s osou SSV/JJZ.
Pokud jste si na otázku v úvodu odpověděli, že byste od strašidla utekli pryč nebo se schovali v nejbližším lesíku či křovinách, pak vězte, že i zvěř takto reagovala nejčastěji. Ovšem díky měření směrů kompasem vyšlo najevo, že srnčí měla největší tendenci k útěku podél severojižní osy. Jinými slovy v případech, kdy se pozorovatel přiblížil ze severu nebo jihu, utekla zvěř opačným směrem, tedy na jih, respektive na sever. A zde to začíná být zajímavé. Pokud totiž pozorovatel přišel z východního či západního směru, zvěř opět dávala přednost útěku na sever či na jih.
Co to tedy znamená? Potvrdilo se, že srnčí zvěř má schopnost magnetorecepce. Pomocí ní orientuje své postavení během pastvy. Tato orientace se shoduje s nejčastěji voleným směrem při útěku před nebezpečím. Takové chování výrazně napomáhá koordinaci ve skupině a zachování stejného směru útěku a soudržnosti. Útěk známým směrem ulehčuje prostorovou orientaci a tím i pozdější návrat na místo zájmu. To by mohlo mít význam například pro kojící srnu, která ukrývá srnčata ve vysoké trávě a obilí.
Obleser, P., Hart, V., Malkemper, E. P., Begall. S., Holá, M., Painter, M. S., Červený, J., Burda,
H. (2016). Compass-controled escape behavior in roe deer. Behavioral Ecology and
Sociobiology. 70, 1345–1355.
Ing. Petr Obleser
Ing. Petr Obleser absolvoval studium Lesního inženýrství a v současnosti je doktorandem na
Katedře myslivosti a lesnické zoologie. Ve své diplomové práci se zabýval kvalitou srnčí zvěře
v honitbách s různým chovatelským přístupem.
Zpracovala: Lucie Hambálková