Prof. Ing. Martin Lukáč, PhD., sdílí svou cestu k mezinárodní vědě, zkušenosti ze spolupráce mezi britskou univerzitou a Fakultou lesnickou a dřevařskou ČZU a představuje projekt REFOREST, který hledá cesty, jak vrátit stromy do zemědělské krajiny udržitelným a praktickým způsobem.
Rozhovor vedla: Hana Brinkeová, červenec 2025
Vybavíte si, kdy Vás poprvé napadlo, že byste se mohl věnovat vědě? Co Vás k tomu přivedlo – bylo to nějaké téma, učitel nebo třeba náhoda?
Jako většina věcí ve vědě to byla úplná náhoda. V roce 1995 jsem vyjel jako student na výměnnou stáž do Bangoru v severním Walesu, kde jsem se seznámil se svou současnou manželkou. Po dokončení studia na Slovensku jsem se do Bangoru vrátil – a udělat doktorát se mi zdálo jako ta nejjednodušší možnost, která mě tehdy napadla. Možná to zní divoce, ale takhle to bylo. Nejprve jsem si napsal vlastní projekt – šlo o přirozenou obnovu smrku v severním Walesu – a pustil se do doktorského studia. Jenže hned na prvním setkání mi školitel oznámil, že za dva měsíce odchází do důchodu. Vyšel jsem na chodbu docela znejistěný, ale moje nynější manželka na to hbitě zareagovala. Ukázala mi na nástěnce inzerát, že jiný profesor hledá doktoranda. Šel jsem za ním – a tím začala moje spolupráce s Douglesem, která trvá dodnes. Už přes 20 let spolu píšeme články.
Takže pokud bych měl říct, že jsem měl nějaký plán nebo silnou motivaci stát se vědcem, nebyla by to pravda. Byla to čirá náhoda. Ostatně, skoro všechny výzkumy, do kterých jsem se kdy zapojil, začaly úplnou náhodou – nějaký rozhovor u kávy, nebo v hospodě, a najednou jsme měli nápad, který jsme chtěli vyzkoušet. Takových „náhod“ bylo hodně. Když si dnes zpětně promítnu, jak jsem se dostal tam, kde jsem, je to vlastně série velkých náhod.
Co Vás na vědecké práci pořád baví a žene dopředu – a co je na ní naopak nejtěžší?
Baví mě na tom hlavně to neustálé ptaní se „proč“ a „jak věci fungují“. Vždycky mě bavilo do věcí vrtat a zkoumat je do hloubky. Mám tři děti a často si vzpomenu, jak se pořád dokola ptaly „proč?“. A vlastně si říkám, že jsem se v tomhle věku možná zasekl – já se totiž ptám pořád. Chci pochopit, jak věci fungují, proč se něco děje, jak to souvisí s jinými jevy. Takže to je asi ten základní motiv, proč mě to baví.
Druhá podstatná věc, proč mám tento „job“ rád, je, že je to podle mě je nejlepší práce na světě, Na univerzitě jsme v podstatě jako freelanceři. Děláme, co chceme v oblastech, které nás zajímají, jako bychom byli podnikatelé a zároveň se nemusíme bát, jestli na konci měsíce dostaneme výplatu. Samozřejmě ne všechno vždycky vyjde. Některé výzkumy dopadnou skvěle, jiné ne. Ale to je normální, naučil jsem se tím nestresovat. Člověk přece nemůže vyhrávat každý den.
A co je na tom nejtěžší? Pro mě osobně asi to, že většina projektů, do kterých jsem zapojený, není financovaná. Znamená to, že do toho lidé dávají čas a energii, měsíce na něčem pracují t– a nakonec z toho nic není. Žádný výstup, žádné pokračování, žádné peníze. Tohle je frustrující i z jiného pohledu: když vím, že mám kolem sebe šikovné doktorandy nebo kolegy, které bych chtěl podpořit, ale nemám pro ně finance. Nemůžu jim nabídnout práci nebo další rozvoj, přestože vím, že by byli úspěšní. A to je pro mě asi ta nejtěžší část.
Vědecké články už pro mě nejsou to hlavní měřítko úspěchu. Je jich tolik, že se ani neorientuji, ve kterých všude figuruji. Ale když nemůžu posunout dál lidi, kteří by si to zasloužili, to mě mrzí nejvíc.
Když se zaměříme na výzvy dneška – co považujete za největší problém, který musí vědci v oblasti ekologie, klimatu nebo hospodaření s krajinou řešit?
Myslím, že tím největším problémem je komunikace vědy směrem k veřejnosti. Tedy jak předávat vědecké výsledky lidem mimo akademický svět. My vědci se ve výsledcích vyznáme s– víme, které jsou robustní, které jsou na hraně, co z nich lze nebo nelze vyvozovat. To je náš každodenní chléb. Jenže když se snažíme o těchto věcech mluvit s někým, kdo nemá zkušenosti s vědeckou prací, často očekává jasnou a jednoduchou odpověď: „Co mám tedy dělat, když máme klimatickou krizi?“ Jenže přesná a jednoduchá odpověď na to neexistuje. A jakmile začnu vysvětlovat, že to není černobílé – že data mají variabilitu, že výsledky je třeba interpretovat opatrně – tak toho člověka ztratím. Přestává ho to zajímat. Proto si myslím, že selhává nejen vědecká komunikace jako taková, ale i média, která často nemají prostor nebo vůli tyto nuance předávat. A v tom vzniká prostor pro různé „šarlatány“, kteří nabízí jednoduché odpovědi a zpochybňují seriózní výzkum.
Dlouhodobě působíte kromě České republiky i ve Velké Británii a spolupracujete i s týmy v dalších zemích. V čem vidíte největší přínos tohoto mezinárodního přesahu? Co se třeba vědec naučí jinde, než doma?
Myslím, že mezinárodní spolupráce ve vědě je naprosto zásadní – a týká se to nejen různých institucí, ale i kultur.
Věda je totiž vždycky ovlivněná tím, odkud pocházíme. I když se díváme na stejný problém, lidé z různých zemí – nebo i jen z různých kulturních prostředí – ho často vidí jinak. A kdybych zůstal celý život jen v Anglii, mohl bych začít nahlížet na svět pouze optikou „bílého vědce z Británie“. Jenže lidí v Británii je přes 60 milionu – těch ostatních na světě je 8 miliard. Díky mezinárodnímu přesahu se dostávám do kontaktu s jinými pohledy, které by mě třeba ani nenapadly. A často se mi stává, že přijdu na mezinárodní schůzku s nějakým návrhem – a většina lidí na mě kouká, že takhle to rozhodně nepůjde. Je to výborná zpětná vazba, která člověka nutí přemýšlet jinak.
Myslíte si, že je v rámci akademického prostředí něco, co jste se v Anglii naučil a tady u nás, kdybyste zůstal, byste se to nenaučil?
Uff, to je dobrá otázka. Nedá se na to úplně přesně odpovědět, ale když to porovnám, tak zásadní rozdíl oproti době, kdy jsem studoval na Slovensku, je ten, že tehdy byla věda hodně zaměřená na lokální, československé problémy. Když jsem přišel do Bangoru, věda tam byla od začátku globálně orientovaná. Myslím si ale, že se to za poslední desetiletí změnilo i v Česku a na Slovensku – výzkum se víc otevírá světu. Přesto si myslím, že pořád máme jako region určitou rezervu v navazování mezinárodních kontaktů. Často je to o mentálním nastavení – třeba když jsem potřeboval v Anglii kontakt na někoho z Jižní Ameriky, prostě jsem napsal kolegovi a za pár dní jsme spolupracovali. Na Slovensku by to spíš vypadalo: „No jo, ale co když to nevyjde? Tak to raději ani nebudeme zkoušet.“
Jak byste popsal své současné zaměření ve výzkumu v Británii?
Postupně se ve výzkumu posouvám – dřív jsem se věnoval hlavně ekologii rostlin a půdoznalectví, dnes čím dál víc pronikám do oblasti sociálních věd. Ne že bych se chtěl stát sociologem, ale současná aplikovaná věda už nefunguje tak, že si jen napíšete projekt na pozorování růstu stromů v podmáčené půdě a dostanete grant. Dnes musíte do výzkumu zapojit i lidi, kteří se o ty stromy skutečně starají. Musíte se ptát, proč se rozhodují tak, jak se rozhodují, a jak s nimi výsledky komunikovat. Ten posun je daný jednak změnou celého systému vědy, ale i mým vlastním vývojem. Dospěl jsem do bodu, kdy jsem si uvědomil, že spolupráce s lidmi v terénu – s těmi, kdo o tu krajinu pečují – je klíčová. Můžu si sice zkoumat, co chci, ale pokud se to nedá přenést do jejich každodenní praxe, tak je to víceméně na nic.
Moje původní specializace vychází z lesnické fakulty ve Zvolenu, kde jsem vystudoval inženýra. Doktorát jsem pak dělal na téma lesní půdy – tedy jak půda ovlivňuje rostliny a jak rostliny ovlivňují půdu. Většina mých publikací se věnuje právě tomuto vztahu mezi vegetací a půdními procesy.
Delší dobu působíte také na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU v Praze. Co Vám tato kombinace akademických prostředí přináší?
Největším přínosem toho, že jsem vystaven dvěma různým univerzitním a kulturním prostředím, je možnost rozpoznat postupy, které dobře fungují, a přizpůsobit je druhému prostředí. Myslím, že to je velmi důležité a pravděpodobně to stojí i v samotném jádru myšlenky akademické sabatiky – období, kdy má člen akademického sboru možnost pracovat na instituci v jiné zemi, nebo dokonce na jiném kontinentu.
Pak je tu efekt networkingu – mám přístup ke dvěma doplňujícím se sítím odborníků, což výrazně usnadňuje například přípravu evropských výzkumných projektů. Mohu snadno najít lidi s potřebnou expertízou a propojit je, aby mohli začít spolupracovat.
Nechci zde znovu objevovat kolo – existuje mnoho evropských nebo bilaterálních programů financování, které jsou přesně k tomuto účelu navrženy: k podpoře mezinárodní spolupráce, výměny znalostí a propojování odborných kapacit. Tyto programy existují proto, že jejich přínosy jsou dobře známy, a to, co osobně zažívám, je jen malý příklad téhož v praxi. A samozřejmě, pokaždé když jsem v Praze, si večer rád vychutnám výborné pivo – takže vše je, jak má být.
Jedním z projektů, kterému se věnujete, je REFOREST, mezinárodní projekt, který koordinujete na Fakultě lesnické a dřevařské. Mohl byste nám projekt přiblížit?
Hlavní cíl projektu REFOREST je jasný – zvýšit přítomnost stromů v krajině. Protože, když lidé před 6–7 tisíci lety vymysleli zemědělství, první, co museli udělat, bylo zbavit se stromů, aby mohli vypěstovat jídlo. Což bylo fajn v době, kdy na planetě žily dva miliony lidí, ale už to není fajn, když nás tu bude brzy osm miliard. Za tu dobu jsme vykáceli zhruba polovinu stromů na celé planetě. Jenže pokračovat v tomhle směru už prostě není udržitelné. A právě tady přichází na scénu agrolesnictví – tedy způsob hospodaření, který umožňuje pěstovat plodiny nebo chovat zvířata stejně jako dřív, ale zároveň integrovat do zemědělské krajiny stromy.
Nejde o to, přeměnit pole na les – to by znamenalo ztrátu produkce potravin. Jde o to, jak stromy vrátit do krajiny tak, aby nám dál poskytovala potraviny, ale zároveň nabízela i další přínosy: stín, zadržování vody, zlepšení půdy, prostor pro biodiverzitu a tak dále.
Myslím, že jste moc hezky vystihnul, co je agrolesnictví. Mě by ještě v té souvislosti zajímalo, proč se o něm dnes tolik mluví, proč je to najednou takový boom, protože to není myšlenka, která je úplně nová?
Ano, máte pravdu, agrolesnictví není nová myšlenka. Ten princip tady byl už před tisíci lety. Když si představíte první osadníky, kteří přišli do střední Evropy, našli krajinu plnou lesů. Některé části byly otevřenější díky býložravcům, ale většinou tam byly stromy. Okraj pole přecházel plynule v řídký les, kde se pásla zvířata. Pastvina v lese tehdy byla naprosto normální věc. Tenhle přirozený model ale po druhé světové válce vzal za své. Objevila se velká zemědělská technika, která potřebovala co největší a nejsouvislejší lány – a tak se stromy z krajiny začaly systematicky odstraňovat. U nás k tomu ještě přispěla kolektivizace. Výsledkem bylo, že jsme ztratili staletími ověřený způsob hospodaření.
A proč se o agrolesnictví mluví zrovna teď? To je i pro mě taková malá záhada. Protože v Británii jsme se to snažili prosazovat 20–30 let a nikoho to velmi nezajímalo. Bylo pár nadšenců mezi farmáři, ale opravdu jen pár. A pak se během posledních pěti let něco změnilo. Agrolesnictví se najednou dostalo i do národních dotačních programů, v Anglii jsou teď speciální podpory přímo na tyto systémy. To tu dřív vůbec nebylo. Myslím, že jedním z důvodů je, že si lidé začali víc uvědomovat klimatickou krizi. Veřejné průzkumy jasně ukazují, že 80–90 % lidí si dnes myslí, že jde o skutečný problém. Asi před 5 lety jsme tu měli jeden projekt, kdy jsme se ptali běžných lidí na ulici, co by mohli udělat, aby vyřešili klimatickou krizi. A odpověď číslo jedna byla: „půjdeme sázet stromy“. Ne že by to samo o sobě vyřešilo klimatickou krizi – ale je to srozumitelný a konkrétní krok, který lidem dává smysl. A protože 70 % území Anglie tvoří zemědělská krajina, kde jinde ty stromy sázet než právě tam?
Co je tedy hlavním cílem projektu REFOREST?
V projektu REFOREST se snažíme o to, aby zemědělci napříč Evropou začali agrolesnické systémy vnímat jako atraktivní a výhodnou volbu. Naším cílem je vytvořit podpůrné schéma – finanční, informační i praktické – které jim to umožní. Když se zeptáme farmářů, proč nepraktikují agrolesnictví, tak odpověď číslo jedna je: a„protože by mě to stálo hodně peněz,“ a odpověď číslo dva je: „Já nevím, jak se starat o stromy, to dělají jen lesníci.“ Samozřejmě nečekáme, že 100 % evropských farem přejde na agrolesnictví, ale čím víc jich to udělá, tím lépe pro krajinu i společnost.
Jak konkrétně se tedy projekt REFOREST snaží pomoct lidem v praxi – třeba zemědělcům nebo správcům krajiny? Máte nějaký příklad z praxe, co už se povedlo?
REFOREST funguje na principu tzv. živých laboratoří – těch je v projektu aktuálně sedm, rozesetých v různých zemích Evropy. V každé z nich pracujeme přímo s farmáři a lidmi z praxe. Ptáme se jich, co potřebují, co je zajímá, co je brzdí, co jim chybí. Snažíme se společně nastavit podpůrné systémy – finanční, komunikační i praktické – tak, aby jim agrolesnictví dávalo smysl a bylo pro ně dostupné. Nesnažíme se na nikoho „shora“ přenášet hotová řešení. Naopak – ptáme se farmářů: Jak byste si přáli, abychom vám informace předávali? Potřebujete video, e-mail, brožuru zaslanou poštou, depozitář s informacemi? Takže projekt funguje na spolupráci lidí, kteří to opravdu praktikují.
Do projektu, který financuje EU je zapojeno 13 partnerů z různých zemí. To je poměrně rozsáhlé konsorcium. Co je podle Vás největší překážkou v tom, aby se agrolesnictví více rozšířilo? Je to spíš otázka financí, politiky, nebo třeba přístupu lidí?
Je to kombinace všech tří věcí, které jste zmínila – peníze, politika i přístup lidí. Začněme těmi financemi: když se bavíme s farmáři, kteří pěstují třeba pšenici, mají přesně spočítané, kolik na ní každoročně vydělají. A když jim někdo řekne, že by přes jejich pole měl vést pás stromů – třeba jen dva metry široký, ale opakující se každých 30 metrů – tak hned vědí, že na těch místech pšenice nebude. A to pro ně znamená nižší výnos, tedy i nižší příjem. A druhý problém je, že většina farmářů v Evropě funguje na hraně ekonomické udržitelnosti. Zemědělství skoro nikde v Evropě není nějaký obrovský bussiness, na kterém by se daly vydělat velké peníze.
Další překážka je neznalost. Mnoho farmářů dříve ani nevědělo, co agrolesnictví vlastně je. Dnes už je ta situace o něco lepší – většinou už mají aspoň základní představu, a často dokonce přicházejí s konkrétními nápady. Ptají se třeba: Jaké stromy zasadit? V jaké hustotě? Jak to potom udržovat? Jak se to dá zapojit do mého podnikání? Takže tady je vidět velký posun v jejich uvědomění.
Myslíte, že ta změna přístupu je trochu i díky osvětě z Vašeho projektu?
Jako vedoucí projektu povím jen: „Samozřejmě, že jen díky nám…“ (smích).
Co by tedy ještě mohlo pomoct, aby se to změnilo? Asi je to běh na delší trať.
Je a není. Například zajímavý je hybridní systém financování, který právě teď navrhujeme v jednom z našich článků. Jde o kombinaci veřejných peněz (např. dotací) a soukromých investic. Soukromí investoři obyčejně fungují na dost krátkém časovém horizontě, takže se nemusí jednat o dlouhý časový horizont ani v případě financování těchto systémů.
A pak je tu sdílení inspirativních příkladů z praxe – farmář někde v Evropě něco vymyslí, a naše role je tento příklad zachytit, zpracovat a zpřístupnit ostatním. Právě proto jsme vytvořili v rámci projektu ReForest vícejazyčnou webovou platformu, která tyto příklady a návody shromažďuje. Základní přínos je, že platforma funguje ve 24 jazycích (!) najednou. Jedním z hlavních problémů komunikace ve vědě totiž je, že většina informací existuje jen v angličtině. Což je fajn, pokud jste v Anglii – ale když přijedu na farmu v Česku a vše je anglicky, tak je to prostě bariéra. Proto jsme naši platformu postavili tak, že si uživatel může zvolit svůj jazyk – třeba češtinu – a celý obsah se mu zobrazí ve srozumitelné podobě. Může se pak snadno zapojit do diskusí s farmáři z jiných zemí, protože překlad probíhá automaticky.
Jaká je tedy motivace, proč by se měl zemědělec do agrolesnictví zapojit?
Mohu odpovědět přesně, protože jsme se na to ptali přímo farmářů – konkrétně těch nejbohatších, z jihovýchodní Anglie, kde je zemědělství nejvýnosnější a kde by sázení stromů teoreticky znamenalo největší finanční ztrátu. Chtěli jsme vědět: „Proč byste chtěli vysazovat na farmě stromy?“ Nejčastější odpověď byla překvapivě idealistická – „chci se postarat o krajinu“. Tito farmáři chtějí předat svou půdu další generaci v lepším stavu, než ji převzali. A sázení stromů vnímají jako jeden z nejjednodušších a zároveň nejúčinnějších kroků, jak toho dosáhnout. Druhým důvodem byla snaha podpořit biodiverzitu. A třetí důvod už byl pragmatičtější – diverzifikace příjmů. Zemědělství je dnes plné nejistot: změny klimatu, kolísání cen, problémy s půdou… Když má farma příjem jen z jedné plodiny a něco se pokazí, může to mít vážné dopady. Stromy přinášejí jiný typ výnosu, často dlouhodobější, ale stabilnější. Pomáhají tedy snižovat finanční riziko.
To zní logicky. Ale přijde mi, že u nás v Česku téma biodiverzity jako motivace zatím moc nerezonuje – na tom bude ještě potřeba zapracovat.“
To máte pravdu t– a trvalo mi dost dlouho, než jsem si ten rozdíl mezi střední Evropou a Británií vůbec uvědomil. Když pocházíte ze střední Evropy, většinou vnímáte krajinu rozdělenou do tří částí: města a vesnice, zemědělská půda a lesy. A ten les je na Slovensku „místo, kde žijí medvědi“ (smích) – divočina, která má svou vyhrazenou zónu. Ale v Británii to lidé často vnímají jinak – krajina je tu rozdělená jen na dvě části: zastavěné území (města, vesnice) a zemědělskou krajinu. Ta „divoká část“ prakticky zmizela. A právě proto tady mají možná lidé mnohem větší potřebu přírodě pomáhat. Uvědomují si, že už ji skoro celou „zgumovali“, a že je potřeba s tím něco dělat.
Poslední otázka na odlehčenou. Kdybyste si měl vybrat jeden předmět (a teď myslím opravdu "předmět“, nějakou věc), který by vás symbolizoval na pracovním stole, co by to bylo – a proč?
(velký smích) Fuuu… Lehčí otázku nemáte? No dobře, odpovím upřímně a nebudu se z toho vykrucovat. Tužka a papír. Ne že bych si na něj něco psal – spíš si při rozhovorech nebo přemýšlení čmárám různá schémata a náčrtky. Když mluvím se studenty nebo kolegy, třeba o projektu nebo nějaké nové myšlence, hned si to začnu kreslit – pomáhá mi to ujasnit si věci v hlavě. Dlouho jsem si myslel, že je to jen moje pomůcka pro přemýšlení, a ty papíry jsem po každém rozhovoru házel do koše. Až když se mi párkrát stalo, že student po diskuzi řekl: „Můžu si to vzít?“ – tak mi došlo, že to možná pomáhá i ostatním.
Projekt ReForest je financován z výzkumného a inovačního programu Evropské unie Horizont Evropa v rámci grantové dohody č. 101060635 (REFOREST). Názory a stanoviska zde uvedené jsou však pouze názory autora/autorek a nemusí nutně odrážet názory Evropské unie nebo Evropské výkonné agentury pro výzkum (REA). Evropská unie ani orgán poskytující grant za ně nenesou odpovědnost.