Jak je možné, že se lovecký pes po kilometrovém sledování stopy zvěře bez problémů vrátí zpět ke svému majiteli? A proč se někdy i zkušení psi ztratí? Ing. Kateřina Benediktová, Ph.D., odborná asistentka na Katedře myslivosti a lesnické zoologie FLD, mluví o fascinujících schopnostech psů, o svém výzkumu orientace a magnetorecepce, ale i o tom, že k vědě ji přivedla čirá náhoda – a jeden jezevčík jménem Bertík.
Rozhovor vedla: Hana Brinkeová, duben 2025
Co Vás přivedlo k vědecké kariéře? Vždy jste chtěla být vědkyní?
Čirá náhoda. Ke konci střední školy, kdy se mladý člověk rozhoduje, co by chtěl v životě dělat, mě věda a vědecká kariéra neříkaly vůbec nic. Měla jsem nalinkovanou kariéru ve stavebnictví a technice. Nakonec jsem sice skončila na dlouhých 15 let v rodinné firmě, nicméně příroda a zvířata mě vždy velmi přitahovala, až fascinovala. V deseti letech jsem na rodičích vyškemrala svého prvního psa, jezevčíka Bertíka. Postupně jsem se začala chovu jezevčíků věnovat, založila si chovatelskou stanici Valentinka a začala se věnovat jak myslivecké kynologii, tak výstavnictví a rozvíjení chovu. Ruku v ruce s výstavními a pracovními úspěchy šla touha se o psech dozvědět něco více – proniknout do tajů fyziologie, genetiky, výživy, výcviku psů... Začnete navštěvovat různé kurzy a v té době přišla kamarádka s informací, že na ČZU v Praze otevřeli obor Kynologie a Zájmové chovy zvířat. A co dělat, když se chvíli po třicítce začnete nudit? Jít studovat. Dálkově. Jen tak. Pro zábavu. A pro pocit, že se pořád máte co učit a že vám mozek v práci úplně nezakrněl. A pak už to šlo samo. Během studia náhodou narazíte na ty správné lidi v podobě doc. Harta, prof. Burdy a prof. Bartoše, kteří vás zapojí do svých psích projektů a nevědomky tak zapálí vědeckou jiskřičku.
Co Vás na vědecké práci nejvíce baví a co je naopak nejnáročnější?
Mám ráda tu různorodost a neustále se objevující nové výzvy. Jeden den jste se psy v terénu, druhý den sedíte u počítače a probíráte se daty, třetí den pracujete se studenty. Každý den je naplněný něčím novým a nikdy se nenudíte. S každým novým poznáním se vám otevřou další a další dveře, kterými toužíte projít. Ale zároveň toto všechno dohromady dělá vědeckou práci poměrně náročnou.
Jak byste popsala svůj obor někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?
Studujeme prostorovou orientaci zvířat a jejich smyslovou biologii se zaměřením na magnetorecepci. Momentálně pracujeme s loveckými psy. To znamená, že sledujeme lovecké psy, konkrétně jezevčíky, teriéry a honiče, jak se dokáží efektivně pohybovat a orientovat v lesním prostředí při své běžné lovecké činnosti. Je známo, že při sledování stopy zvěře se od majitelů vzdalují klidně i kilometry, aby se následně později bez problémů vrátili v nepřehledném lesním terénu zpět. Sledujeme, co vše jim při úspěšném návratu pomáhá, jak zapojují jednotlivé smysly, jaký má vliv prostředí, jejich osobnostní charakteristiky, ale třeba i jaký je vliv majitele na jejich chování.
Máte nějaký nezapomenutelný zážitek z terénního výzkumu?
Těch zážitků je spoustu. Vzpomínám si na situaci, kdy se psi při návratu ze stopy ztratili a našli jsme je až druhý den, jak na nás spokojeně čekají v nedalekém uprchlickém táboře. Nebo když se kolegyně snažila přeskočit příkop, který byl plný černého mazlavého bláta. Bohužel jí ujela noha a zbytek si už dokážete domyslet. Asi nejděsivější zážitek jsme zažili při nočním sběru dat, kdy se na cestě kousek za námi objevilo v černotě červené světélko, které blikalo a nechtělo zmizet. Bylo ve výšce člověka, a dokonce se nám zdálo, že slyšíme hlasy. Z lesa jsme zmizeli jen se za námi zaprášilo, abychom druhý podvečer zjistili, že šlo o zcela neškodné světlo ze vzdáleného vysílače. Blikání způsobil vánek, který hýbal s větvemi. Hlasy jsme si nejspíš vsugerovali. Musím doplnit, že to bylo v oblasti, kde v noci nemá nikdo co dělat. Čili podezření na nekalé živly bylo na místě.
Věda může být někdy i o neúspěších. Zažila jste moment, kdy se experiment nevyvíjel podle očekávání, a jak jste se s tím vyrovnala?
To je bohužel nepříjemná, byť nezbytná součást výzkumu. Svým způsobem vás to může posunout dál, ale příjemné to není nikdy. A v situaci, kdy pracujete s živými organismy, se tomu dá těžko vyhnout. V našem případě si psi jednoduše usmyslí, že se nebudou chovat podle předpokladů nebo pouček z knížek a vám nezbyde než celý experiment zopakovat s jiným nastavením podmínek.
Jak jste se dostala ke studiu navigačních schopností psů?
Jak už jsem říkala, chovala jsem (a stále chovám) lovecké psy, konkrétně jezevčíky a těm jsou vynikající orientační schopnosti vlastní. Mohla jsem to sledovat každý den v lese, ale teprve když se objevily GPS obojky, bylo jasné, že jejich schopnosti jsou mimořádné. A tím vzniklo téma mé diplomové práce a první náznak toho, že magnetorecepce by mohla být zapojena do navigačních procesů u psů.
Co Vás na tomto tématu nejvíce fascinuje?
Neuvěřitelné schopnosti psů orientovat se v neznámém prostředí a vyřešit situace, kdy by člověk už seděl na pařezu a zoufal si.
Můžete nám stručně vysvětlit, co to vlastně znamená „homing“ u psů?
Homing můžeme definovat jako schopnost vrátit se (po přemístění) zpět do známé cílové lokality. V případě psů si to lze představit jako schopnost vrátit se zpět k majiteli, k autu či domů poté, co několik stovek metrů až kilometrů sledovali stopu zvěře, velmi často neznámým terénem.
Jakým způsobem psi obvykle nacházejí cestu zpět ke svému majiteli? Jaké smysly při tom hrají klíčovou roli?
To je právě cílem našeho výzkumu. Speciálně v situaci, kdy se nacházejí v neznámém terénu, nemají k dispozici žádné známé orientační body, a přesto jsou schopni zamířit nejkratším směrem zpět. Povedlo se nám potvrdit zapojení magnetorecepce, ale zapojen je určitě i čich, zrak a sluch. Nejpravděpodobnější je kombinace vícero smyslových vstupů.
Váš výzkum se zaměřuje na lovecké psy. Jsou v orientaci lepší než jiná plemena? Pokud ano, proč?
Neřekla bych lepší či horší, ale lovečtí psi mají mnohem více příležitostí svůj orientační smysl rozvíjet. Navíc způsob jejich práce, pokud mluvíme o honičích, jezevčících a teriérech, našemu výzkumu vyloženě nahrává. Tato plemena byla šlechtěna k nezávislé práci na majiteli, kdy nemají problém se od majitele vzdalovat na opravdu velké vzdálenosti, můžeme mluvit o kilometrech. Jakmile ukončí sledování stopy, samovolně se vracejí zpět, bez potřeby je přivolávat. Což je z pohledu našeho výzkumu mimořádně důležitá vlastnost, protože eliminujeme vliv experimentátora na jejich homingové strategie.
Co Vás vedlo k myšlence zkoumat, proč se někteří psi při návratu ztratí?
Ačkoli mají psi vynikající orientační schopnosti, občas se některému nepovede najít cestu zpět a ztratí se. Všimli jsme si, že se to netýká jen mladých a nezkušených jedinců, ale že se to stává i velmi zkušeným psům. A nás zajímalo, proč jim najednou z ničeho nic orientace selže. Z video záznamů vidíme, že ti psi s tím opravdu bojují, zkoušejí znovu a znovu najít správný směr, opakovaně se vracejí na poslední známé místo, ale vyřešit to nedokáží. A to ani velmi zkušení jedinci, kteří si už dříve poradili s jinými komplikovanými situacemi.
Co zatím tedy ví o příčinách toho, že se někteří psi nedokážou vrátit?
Právě že nic. Co víme, tak žádný výzkum podobného typu nebyl dosud proveden. Z tohoto pohledu je tento výzkum unikátní a jedinečný. Celkově je výzkum orientačních schopností psů zatím v plenkách. Druhá a poslední systematická studie byla provedena v roce 1965 a od té doby nic. A není se čemu divit. Nejen že je tento výzkum časově mimořádně náročný, ale musíte mít k dispozici vhodné psy, kteří jsou ochotni a schopni pracovat, potřebujete mít sledovací vybavení a hlavně mít možnost jezdit do prostorných lokalit s dostatkem zvěře a přitom bezpečných pro psy. V dnešní době se tato kombinace dává těžko dohromady.
Jaké metody ve svém výzkumu používáte? Jak probíhá sledování psů v terénu?
Vše probíhá formou terénního výzkumu v přirozeném prostředí zvěře i loveckých psů. Psi jsou vybaveni GPS obojky a nosí malé odolné kamery, takže máme informace o tom, jak se chovají a co se děje v jejich okolí. Psům je umožněno se pohybovat na volno a hledat zvěř či její stopy, což je běžná činnost loveckého psa. Jakmile stopu najdou a vydají se po ní, majitel zůstane čekat na místě, dokud se pes nevrátí. To může trvat i několik desítek minut. My se zaměřujeme na návratovou část jejich trasy, tzn. jakým způsobem se pes vrací. Zda po vlastní stopě, nebo zcela jinou trasou s využitím zkratek, jaké používá při návratu smysly, zda se nevyskytlo něco, co mu návrat mohlo zkomplikovat. A někdy se stane, že se pes nevrátí vůbec, a nakonec ho musíme pomocí GPS lokalizovat a vyzvednout.
Vaše studie pracuje s GPS daty a videonahrávkami. Jaké nejzajímavější momenty jste díky nim zachytili?
Máme spoustu úžasných a kuriózních záběrů. Namátkou třeba video, kdy pes najde spícího divočáka, který vůbec netuší, že nad ním stojí lovecký pes. Pes ho musel probudit šťouchnutím. Nebo situaci, kdy psi natočili zloděje shozů.
Mohou Vaše poznatky pomoci majitelům psů snížit riziko ztráty jejich mazlíčků nebo pomoci například v oblasti výcviku pracovních psů?
Věříme, že ano. Až budeme znát příčiny. Pak bude možno formulovat doporučení do praxe.
Má Vaše práce přesah i do jiných oblastí, třeba do zkoumání orientace jiných zvířat?
Mohla by mít. Selhání orientačních schopností bylo popsáno i u jiných druhů zvířat. Bohužel příčiny tohoto jevu příliš objasněné nejsou. Doufáme, že naše poznatky v tomto směru pomohou.
Jaké další otázky byste chtěla ve svém výzkumu prozkoumat v budoucnu?
Na záběrech z videokamer jsme si všimli zvláštního chování, které zatím nebylo u psů popsáno. Zdá se, že toto chování se objevuje v souvislosti s navigačními procesy. Hodně výrazné je v situacích, kdy je pes ztracený a už neví kudy kam. Toto chování máme v plánu detailněji prozkoumat. Dále máme v plánu se se psy přesunout z terénu do kontrolovaného prostředí magnetických cívek a zaměřit se na jejich magnetorecepční smysl.
Co byste doporučila mladým lidem, kteří zvažují kariéru ve vědě?
Nikdy není pozdě začít. Sama jsem začala oproti zvyklostem o hodně později a nelituji toho. Nejtěžší bylo samotné rozhodnutí opustit jistoty a vrhnout se do neznáma. Čili můj vzkaz by asi zněl: „Nebojte se opustit jistoty a vrhnout se do neznáma. Stojí to za to.“ A nezapomeňte se obklopit lidmi, kteří vás inspirují. Věda je týmová disciplína, a dobrý tým je polovinou úspěchu.
Jaký je váš pohled na popularizaci vědy? Je pro vědce důležité sdílet své poznatky s veřejností?
Rozhodně ano. Chybou je uzavřít se ve vědecké bublině a nekomunikovat s širším okolím. Přitom mluvit o vědě s lidmi mimo vědu může být velmi osvěžující. Člověk se dozví věci, které si předtím vůbec neuvědomil. Věda by neměla zůstat ukrytá v laboratořích.
Máte nějaký vzkaz pro naše čtenáře, kteří milují psy a přírodu?
Určitě mám. Pozorujte své psy a buďte jako oni. Plní života, energie a bezstarostnosti. Choďte nadšeně ven, radujte se ze všeho nového a prozkoumávejte všechno neznámé. Věda často začíná obyčejným pozorováním toho, co se kolem nás děje. Takže vezměte psa a běžte do přírody! Když nic jiného, váš pes i vaše tělo vám budou neskonale vděční.